“Jak měli Ocean Machine blízko k Vodě, tak bude mít Terria blízko k Zemi...” Tak pravil nikoli Zarathustra, nýbrž Devin Townsend - visionář, experimentátor, multitalent, multimagor, jedna z nejuznávanějších osobností nejen na metalové scéně... a tak bych mohl s těmi přídomky pokračovat, až bych se vůbec nedořezal do pudlího jádra této recenze. Pokud jsem na prohlášení páně Townsenda valil bulvy v dobách, kdy nebylo po Terrii ani slechu, pak mi zase rychle zalezly zpátky, jakmile jsem tento majstrštyk prošmejdil. Baže, byla - li Ocean Machine záležitostí průzračnosti a elegance, je Terria doménou zemitosti a předstírané těžkopádnosti. Poměrnou čitelnost a hmatatelnost kompozic oceánostroje vystřídala bouřlivá a přetěžká dunivost, jež nese jméno Terria.
Začátek této “platně” byl pro mě šokující - a to prosím znám veškerá díla šíleného hudebního profesora (včetně jeho SYLáckých kousků). Jenže úchylnosti ráže úvodního kousku Olives jsem opravdu neočekával. Tedy, Olives je zřejmě o olivách, či spíše o jedné olivě, či spíše o pekelné obsesi vším, co se oliv týká a sestává se z brutálně zprzněného přednesu, bublavé basy a několika kytarových třesků. A tečka. Pominu - li tento břed coby intro, následuje sice o něco pochopitelnější, o to však více traumatizující zážitek ze skladeb Mountain a Earth Day. Townsend je kazisvět, slon v porcelánu, kříží kočku s prasetem, spanilou Helenu se Zvoníkem od Matky Boží. Pečlivě, s téměř pedantskou důsledností tvaruje krásné sborové harmonie, aby je vzápětí jako rozvzteklený fakan rozkopal divokýi a zemětřasnými nástupy kytarových disruptorů a kypící basy. Hotová hudební Apokalypsa. Když již již třímete otěže refrénu, prskne na Vás monstrózní sonický patvar svůj jed, či HevyDevy se promění z trylkujícího slavíka na ryčícího démona a Vy zase plavete ztraceni v moři zvuků. A to se pak má ovládat takový neposeda, jako Gene Hogland! Jeho zdánlivě poklidná hra vypukne v Earth Day co chvíli do neurotického prohrábnutí střívek bicího aparátu nějakým tím prasopalem. Asi Gena málo krmíte, pane kapelník!
Devastující zážitek z úvodních minut se však urovnává a urovnává, jakoby si i Devin uvědomoval, že mozek dnešního posluchače se nemůže udržet ďábelského úprku zítřka. A tak se čím dál tím častěji harmonie neohroženě vlévají jedna v druhou, překrásné a libozvučné motivy nikým neohrožovány plynou Vaším uchem a klid usazuje se na Terrii. Ten vjem uklidněných vášní graduje v závěrečném bloku skladeb. Nobody´s Here již vypadá jako z tohoto světa, což je jev vskutku nebývalý. Přesto, ani vržen do vod relativního normálu, nenechá si Devin upřít nic ze své geniality. V jeho rozpustilé hře se zvukem je kus art rocku, kus popu, kus metalu a vůbec největší flákota Devina Townsenda - nezaměnitelného a nekopírovatelného zpěváka, kytaristy a v neposlední řadě skladatele...
Veškerenstvo slov, ať už jakkoli velkohubých, padá při kontaktu s Terií a jejím tvůrcem na hubu. Jděte, poslechněte a pak se pěkně pohrabte v tom citovém guláši. A buďte šťastni, že ho nemusíte popisovat. Tak pravil Marigold...